V únoru to bude pět let, co se mi stala taková zvláštní věc. Vstoupila mi do života akutní schizoformní psychotická porucha, která se tehdy projevila tak, že jsem jednoho dne z ničeho nic dostala takový strach o svůj život, že jsem zburcovala svého klienta, o kterém jsem věděla, že je kriminalista. V panické hrůze jsem mu zavolala a řekla, že mě chce někdo zabít. Ten vzal můj telefonát naprosto vážně a protože věděl, kde bydlím, poslal ke mně domů dvě auta zásahové jednotky a pro jistotu zavolal ještě záchranku. Dorazil i on sám. Všechny záchranné složky na místě zjistily, že se v podstatě nic neděje, nikdo u mě v bytě není a ani mě nikdo neohrožuje. Všechno se to dělo jen v mé hlavě, ale bylo to tak živé, že jsem se neskutečně bála a celá jsem se třásla. Záchranka mě tehdy odvezla na psychiatrii, kde jsem strávila dva měsíce…
A byla to opravdu nemoc? Nebo se mi stalo něco, jak se říká, mezi nebem a zemí? Pojďme se na to podívat podrobně.
Stalo se to 5.2.2013. Byla noc, chcete-li brzké ráno. Nespala jsem. Nepamatuji si to přesně, ale vím, že jsem seděla u počítače a zabývala jsem se problematikou duše. Tehdy jsem věřila a dnes už vím, že duše je věčná, tak jako život. Věřila jsem, že duše člověka, který zemře, opustí tělo a vybere si tělo nové. Věřila jsem, že to nemusí být jen tělo člověka, ale může to být klidně tělo nějakého zvířete. A protože jsem toho času již měla fenečku bostonského teriéra Sáru a ještě kocoura Toníka, hledala jsem na internetu podle data jejich narození data úmrtí některých lidí. A tak všelijak jsem si to spojovala. Potom najednou jsem se začala celá chvět, postupně třást a to takovou intenzitou, že jsem měla pocit, že to musí být slyšet i u sousedů. Měla jsem neskutečně silný a živý pocit, jako bych procházela porodními cestami. A pak to najednou ustalo, uklidnila jsem se a v tu chvíli jsem prostě věděla, že jsem se znovu narodila. Jak dlouho to trvalo, to si nepamatuji, ale myslím, že to není důležité.
Položila jsem si důležitou otázku: „ Když jsem se znovu narodila, musela jsem přece napřed zemřít, ne?“ A v ten moment mi to došlo. Asi dva dny před znovunarozením jsem spálila svůj křestní list. Proč? Odpověď je jednoduchá. Bylo na něm jméno mého kmotra, Petra, shodou okolností mého bývalého přítele. Nechala jsem se totiž pokřtít v dospělosti. A ten můj kmotr se o mě po stránce duchovní vůbec nestaral. Nikdy se mnou nemluvil o Bohu, pak už se mnou ani nechodil do kostela a nakonec se se mnou po třináctiletém vztahu někdy začátkem února roku 2011 rozešel. Měla jsem tehdy neskutečně silný pocit, že to musím udělat, že to jeho jméno prostě musím spálit, jakoby ho symbolicky zničit, odříznout od sebe, definitivně. Tak jsem to prostě udělala. A dnes už vím, že to byla právě ta moje duchovní smrt, protože s jeho jménem jsem logicky spálila i to svoje. V tu chvíli jsem zemřela.
Ale vraťme se k té následující fázi, ke znovuzrození, k novému životu. Byla jsem znovu na světě a měla jsem neskutečně blažené pocity. Podívala jsem se se do zrcadla a viděla jsem tam nového člověka, který svítil. Všude bylo světlo, neskutečné světlo. Bylo to magické, téměř neuvěřitelné.
Lítala jsem, jako bych byla v jiné dimenzi. Nedá se to slovy popsat. A zase jako bych přesně věděla, co mám dělat. Bylo asi sedm hodin ráno. Vzala jsem telefon a po asi dvou letech jsem napsala SMS svému bývalému příteli, Petrovi: „ Ahoj Petře, někdo Tě chce zabít.“ A přišla mi odpověď: „Jak jsi na to přišla?“ Odpověděla jsem: „Řekl mi to můj anděl strážný.“ A přišla mi odpověď: „Jak vypadá anděl strážný?“ Odpověděla jsem: „Není vidět, nemá tvář, máš ho ve svém srdci.“ Odpověď: „U Tebe se z hlediska víry něco změnilo?“ Odpověděla jsem: „To Ti řeknu, až přijde ten správný čas.“ A to byl konec našeho rozhovoru. Ještě mi napsal SMS: „Dnes má pohřeb moje kmotra.“ Zajímavé. Náhoda?
Pak už se neozval, ani já už jsem neměla potřebu ho kontaktovat. Napsala jsem mu přesně to a přesně tolik, co a kolik jsem napsat měla.
Udělala jsem si snídani a začala se mi dost točit hlava. Měla jsem na odpoledne domluvenou schůzku s kamarádkou Simonou, že půjdeme venčit psy, a tak nějak jsem cítila, že tu schůzku mám zrušit, že zkrátka nemám sedat za volant právě proto, že se mi točí hlava. Dopoledne uběhlo a najednou jsem cítila, že mám zavolat mamce. Tak jsem to udělala a poprosila jsem ji, ať za mnou přijede a ať mi vezme nějaké jídlo, postěžovala jsem si jí, že mi není dobře, že se mi moc točí hlava a že se bojím sednout za volant. Mamka mi řekla, že jen něco vyřídí a přijede za mnou. Přijela asi za hodinu. Povídaly jsme si, pamatuji si, že jsem se jí ptala, v kolik hodin jsem se narodila a také jsem měla velmi silný pocit jí poděkovat za to, že mě porodila, tak jsem to udělala. Byla u mě necelé dvě hodinky a jela domů.
A pak se stalo něco zvláštního. Zase jakoby mi někdo říkal, udělej to a to. Vzala jsem telefon a zavolala jsem svému klientovi, panu Peroutkovi, o kterém jsem věděla, že je kriminalista, že mám strach o svůj život, že mě chce někdo zabít. Měla jsem v tu chvíli neskutečný strach o svůj život, který byl tak silný, že jsem udělala přesně to, co jsem udělala. Celá jsem se třásla. Uplynulo pár minut a někdo mi začal bušit na dveře. Měla jsem obrovský strach, tak jsem znovu zavolala panu Peroutkovi, že se moc bojím, že mi někdo buší na dveře. On mě ujistil, že vše je v pořádku, že mám otevřít, že to jsou policisté, které poslal on. Tak jsem otevřela. Předtím, než jsem panu Peroutkovi volala podruhé, jsem mu ještě stačila poslat SMS, ve které bylo napsané, že někdo zabil Petra…
Byt byl plný policistů. Dorazil i pan Peroutka. Všude byl zmatek, za chvíli ještě dorazila záchranka, kterou také zavolal pan Peroutka. V mém bytě bylo najednou asi osm cizích lidí, policisté, záchranáři a poletovali tu Toník se Sárou. Nevěděla jsem, co se vlastně děje a to, co se dělo dál, vím už jen z vyprávění, protože si to nepamatuji. Pan Peroutka mi později řekl, že jsem byla neskutečně zmatená, třásla jsem se, mluvila jsem absolutně nesouvisle a v prvním okamžiku, když mě viděl, si prý myslel, že mi dal někdo nějaké drogy. Měla jsem stejné symptomy. Měla jsem také neskutečně vysoký tlak. Píchli mi prý hned něco na uklidnění. Jak dlouhou dobu byli všichni v mém bytě, nevím. Ptali se mě na různé věci, snažili se zjistit, co se vlastně stalo, ptali se, kdo je Petr, já jsem jim to řekla a pan Peroutka pak později ověřil, že Petr je v pořádku, že se mu nic nestalo, což bylo důležité. A já už dnes vím, že on opravdu zemřel, ale zemřel jen v mém životě, definitivně, odstřihla jsem ho.
Pak si pamatuji, že mě paní doktorka vedla z bytu ven, aby mě záchranka odvezla, a já si vybavuji jen neskutečně živý obraz bytosti, která byla po mé levé ruce v mezipatře a svítila, neskutečně svítila. Pozdravila jsem ji a uklonila se. Bytost neodpověděla. V tu chvíli jsem ji vnímala jako Boha….
Záchranka mě odvezla do nemocnice v Brně-Bohunicích. Pamatuji si, že mě tehdy přijímala nějaká doktorka, která se jmenovala Šťastná. A já jsem se jí zeptala, jestli je opravdu šťastná. Reagovala tak zvláštně, jakoby moji otázku ani nechápala. Pak něco odpověděla, ale štěstí jsem tam necítila. Pak mě převezli na krizové centrum psychiatrické kliniky. Přijala mě paní doktorka, se kterou jsme si začaly povídat o tom, co se vlastně stalo. Přesně už si to nepamatuji, jen vím, že jsem jí pořád dokola opakovala, že jsem se znovu narodila. Bylo vidět, že mi nevěří. Pak se najednou objevili moji rodiče. Volal jim pan Peroutka a řekl jim, co se se mnou stalo a kde mě najdou. Šli si také promluvit s paní doktorkou. Nakonec se dohodli, že si mě vezmou domů, tak jsem podepsala revers a šli jsme směrem k autu.
Cítila jsem se neskutečně blaženě, jako bych létala. Šli jsme k autu a já si pamatuji, že jsem tehdy svým rodičům říkala, že spolu málo komunikujeme, že bychom to měli napravit. Jeli jsme k rodičům domů. Pak jsme se domluvili, že já a mamka pojedeme zpět ke mně do bytu a mamka tam se mnou přespí. Byl už večer a všichni jsme byli dost unavení. Dorazily jsme s mamkou ke mně do bytu a nachystaly spaní. Lehly jsme si spolu na rozloženou sedačku v obýváku a začaly si povídat. Povídaly jsme a povídaly a mě se najednou začaly zmocňovat zase takové zvláštní pocity strachu, strachu o život mého kamaráda, říkejme mu třeba Karel. Polilo mě horko. Měla jsem pocit, že ho chce někdo zabít, tak jako Petra, a najednou, najednou byl mrtvý. Ve skutečnosti se mu samozřejmě nic nestalo, tak jako Petrovi, a já už dnes vím, že on zemřel jen symbolicky, zemřel v mém životě, definitivně jsem ho odstřihla, tak jako Petra. A jak konkrétně jsem ho definitivně odstřihla? Měla jsem v diáři poznačenou schůzku s ním, asi za dva dny. Datum i jeho jméno napsané v diáři jsem zaškrtala. Chtěla jsem ho vystřihnout a spálit, ale to mi mamka nedovolila, prý abych nepodpálila byt, tak jsem jeho jméno pořádně zaškrtala. A byl pryč, definitivně. Ale později mě začal „honit“ a chtěl zabít on mě, ale o tom za chvilku.
Celou noc jsme s mamkou nespaly. Ona pak sice šla na chvilku do ložnice a snažila se usnout, ale nezadařilo se. A bylo ráno, 6. února 2015. Mamka na chvíli odešla z bytu, myslím šla přeparkovat svoje auto a já mezitím, kdy byla pryč, jsem začala mít zase zpět své blažené pocity. Zase se mě zmocnil ten nádherný pocit z toho, že mám nový život, že jsem se znovu narodila a všechno bylo najednou úžasné. Šla jsem do sprchy a celá jsem se ponořila do vodního proudu, umyla jsem si vlasy, všechno spláchla a v tu chvíli se to stalo. Zase to neuvěřitelné světlo, jiná dimenze. Jako bych byla znovu na světě, nový, právě omytý člověk. Tak jako miminko, když se narodí a celé se omyje.
Vše proběhlo v naprostém klidu. Jakmile to odeznělo, otevřely se dveře a mamka byla zpět. Viděla mě a naznala, že by bylo dobré, abychom zašly k mé obvodní lékařce, o všem jí řekly a poradily se s ní, co dál. Souhlasila jsem. Šly jsme pěšky, asi půl hodinky. Cestou jsem měla pocit, že všechno kolem je na mě nachystané, každý člověk, kterého potkáme, hraje jen svoji roli. Tak jako ve filmu. A já jsem si dávala velký pozor na všechno co dělám a říkám, abych náhodou neudělala chybu. V čekárně bylo docela dost lidí, tak jsme počkaly. Paní doktorka mě přijala a když mě viděla a slyšela, co říkám, domluvily se s mamkou, že se na mě podívá její známá psycholožka a s tou se pak mamka domluví, co dál. Psycholožka měla čas asi za dvě hodiny, tak jsme s mamkou zašly na oběd a pak jsme se ještě couraly městem, aby nám utekl čas. Sedly jsme si na lavečku v parku kousek od centra a já jsem vnímala postavu Ježíše Krista na kříži. Kolem běhaly děti a z dětských pistolí po sobě střílely. Karel mi napsal SMS, měli jsme naplánované to setkání za dva dny a měli jsme si upřesnit čas a místo. A zase přišly nepříjemné pocity, zase jsem začala mít velký strach o svůj život, měla jsem opět strach, že mě někdo zabije, ale tentokrát ten vrah existoval, měl tvář a byl to Karel. Už si nepamatuji, jestli jsem mu na tu SMS odpověděla nebo ne, ale ten strach sílil.
Nastala hodina, kdy mě přijala doporučená psycholožka, povyprávěla jsem jí vše o své duchovní smrti a znovuzrození a o tom, že mám strach z Karla, a protože jsem k ní cítila nesmírnou důvěru, dohodly jsme se, že jediné místo, kde budu před Karlem v bezpečí, bude nemocnice, psychiatrická klinika v Brně-Bohunicích. Odcházela jsem nesmírně spokojená. Šly jsme s mamkou zase pěšky ke mně domů a cestou zase přicházel ten strach, strach z Karla. Najednou jsem viděla ve všech kolem jeho spojence, kteří mě sledují a čekají na nejvhodnější okamžik, aby mě mohli zabít. Přišly jsme s mamkou ke mně domů a já jsem si začala balit věci do nemocnice. Měla jsem obrovský strach, strach o svůj život, měla jsem strach, že je někdo za dveřmi, bála jsem se vyjít ven. Přijel taťka a šli jsme do auta, aby mě s mamkou odvezli zpět na psychiatrii do Bohunic. Pamatuji si jen, že když jsme vyšli před dům, neskutečně křečovitě jsem se držela taťky, protože jsem měla strach, že mě někdo z okna nahoře odstřelí. Ale zvládli jsme to a jeli do nemocnice. Přijeli jsme ke klinice, taťka zaparkoval a za ním stálo auto s rozsvícenými světly, byl už večer. Cítila jsem, že v tom autě je Karel a přišel mě zabít. Vyšli jsme z auta a já jsem se zase neskutečně křečovitě držela taťky. Cesta od auta ke dveřím psychiatrické kliniky byla nekonečná, i když trvala dvě minuty. Zabouchly dveře a já jsem byla v bezpečí. Konečně. Tady na mě Karel nemůže. Přijali mě na lůžkové oddělení. Byla jsem na pokoji a přiřítila se ke mně jedna pacientka, Hana, objala mě a řekla:“Já jsem věděla, že přijdeš.“ Jak jsem se později od Hany dozvěděla, těsně než jsem přišla, začala se celá třást a to, že mě objala, nám oběma moc pomohlo. Pak si už jen pamatuji, že jsem byla na posteli, u mě stál lékař, zdravotní sestra a zdravotní bratr a chtěli mi píchnout injekci, uklidňující. Já jsem se začala neskutečnou silou bránit a šíleně jsem ječela, měla jsem pocit, že zdravotní sestra a zdravotní bratr jsou zlí lidé, čerti, které poslal Karel a chtějí mi píchnout smrtící injekci. Nakonec zleva přiběhla blonďatá sestřička, kterou jsem v tu chvíli vnímala jako anděla, který mě přišel zachránit, tak jsem se jí rychle chytla a vše se najednou rozplynulo, vše bylo najednou v pořádku.
Pak mám týden okno. Nevím, co se dělo, co jsem dělala, co jsem říkala, ale podle všech jsem fungovala zcela normálně, vyřizovala jsem pracovní věci a domlouvala se na setkání se svými přáteli. Nevím, nepamatuji si to, jen útržky z vyprávění.
Po týdnu jsem se jako by vrátila, zase jsem to byla já, nový člověk, který před týdnem začal nový život, protože se znovu narodil. Měla jsem zase ty blažené pocity, i když už jsem vnímala, že mé okolí mi tak nějak nevěří, nevěří tomu, co říkám, nevěří mému znovuzrození. Podle lékařů to byla učebnicová psychóza. Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za lékařem a promluvit si s ním. Učinila jsem tak a řekla jsem mu, že chci pryč a že chci podepsat revers. Byl to tuším nějaký čtvrtek. Toto mi nebylo umožněno s tím, že mi bylo řečeno, že se o tom budeme bavit nejdříve v pondělí. Byla jsem naštvaná. Odpoledne toho dne za mnou přišla mamka na návštěvu a ještě předtím, než jsme se potkaly, si byla promluvit s paní doktorkou. Ta jí řekla o mé žádosti o revers. S mamkou jsme se šly projít a o všem začaly mluvit. Mamka na mě neskutečně naléhala, ať revers nepodepisuji, ať to vydržím do té doby, než doktoři naznají, že mě mohou pustit. Pamatuji si, že jsme se s mamkou tehdy docela pohádaly a já jsem nakonec ustoupila, slíbila jsem jí, že to vydržím, protože jsem pochopila, že je úplně jedno, kde jsem, kde se fyzicky nacházím, pochopila jsem, že doma jsem vždy pouze ve svém srdci.
Druhý den jsem oznámila paní doktorce, že jsem si to s tím reversem rozmyslela a za odměnu jsem mohla v sobotu na celý den domů. Byl to fajn den, přijela za mnou moje milá tetička a moc prima jsme si popovídaly. Byli jsme i u mě v bytě, pozdravila jsem Toníka a pomuchlala se se Sárou. Bylo mi nádherně. Ale večer jsem se zase musela vrátit do nemocnice.
Nevím už, který to byl den, ale jednou při sprchování v nemocnici jsem prožila úplně stejný zážitek jako tehdy u mě doma taktéž při sprchování, tehdy, když jsem prošla znovunarozením. Jako bych prožila znovunarození znovu. Všude bylo zase neskutečné světlo a cítila jsem se nesmírně blaženě. Po sprše jsem vyšla na chodbu a potkala tam jednoho z pacientů, který měl pořád strach z toho, že někde hoří. Tehdy jsem ho chytla za ruku a řekla: “Neboj, všechno bude dobré.“
V nemocnici se mnou byli taky pan Janáček a pan Smetana, a tak jsem si vždycky dělala legraci, že chybí už jen pan Beethoven.
Čas plynul a jednoho dne, jako by všechno zmizelo. Jako bych dopadla na tvrdou zem. Nechápala jsem to, najednou jsem začala vše popírat, žádná duchovní smrt a žádné znovunarození. Dnes vím, že mi zabraly léky, které jsem tehdy pod dozorem musela užívat. Silné léky, velmi silné léky. Ale dnes vím, že bylo nutné je užívat, pomohly mi se z toho dostat, bez pomoci lékařů bych to nezvládla.
Po čase jsem doktorům řekla, že to všechno kolem znovunarození byly jen bludy v mé hlavě. Nastal tedy čas propuštění do domácího ošetřování.
A tak se dnes znovu ptám: „Byla to opravdu nemoc, nebo setkání s něčím nadpřirozeným?“
Po návratu z nemocnice jsem bydlela do konce roku u rodičů. Koncem roku jsem si našla práci v jedné realitní kanceláři, čímž jsem navázala na svoji profesi před hospitalizací, avšak s tím rozdílem, že jsem se nechala zaměstnat. Před hospitalizací jsem pracovala na živnostenský list. Přestěhovala jsem se zpět do svého bytu a hospodařila, jak jen to šlo. V práci se mi příliš nedařilo, proto mi po tři čtvrtě roce bohužel neprodloužili smlouvu a já jsem se ocitla na úřadu práce. Celkem dlouho se mi nedařilo najít něco adekvátního mému vzdělání, až asi po půl roce se povedlo a našla jsem místo v jedné firmě jako administrativní pracovník. Ale protože místo bylo dotované úřadem práce a dotace byla pouze na půl roku, po pěti měsících mi šéf řekl, že už mě bude potřebovat tak jednou až dvakrát týdně, což pro mě bylo neakceptovatelné. Dala jsem tedy výpověď a rozhodla jsem se zkusit štěstí ještě v jedné realitní kanceláři, kam mě bez problémů přijali. Tentokrát ale opět na živnostenský list. Práce se mi opět bohužel moc nedařila a navíc jsem se někdy v létě roku 2016 dozvěděla další krutou diagnózu, a to karcinom na děložním čípku. Přestože jsem každý rok chodila poctivě na preventivní prohlídku, nádor byl v pokročilém stadiu a tak rozsáhlý, že již nešel vyoperovat, a tak jsem musela podstoupit řadu ozařování a chemoterapií. Léčba trvala dva měsíce a byla velmi náročná jak fyzicky, tak psychicky. Pravdou ale je, že jsem nikdy nepřestala věřit, že se uzdravím a i když mi bylo nejhůř, bojovala jsem ze všech sil. Léčba proběhla díky Bohu úspěšně, a tak mohu dnes, kdy píšeme konec roku 2017 snad říct, že jsem zdravá. Po léčbě jsem byla asi tři měsíce doma, vše ještě doznívalo, a pak mi jednoho dne zazvonil telefon a na druhém konci se ozvala paní, která mi nabídla práci v jedné firmě opět jako administrativní pracovník. Dozvěděla se o mně z jedné personální agentury, kde jsem byla registrovaná a na niž jsem dostala kontakt přes pracovníka agentury Práh. Za dva dny jsem šla na pohovor, uspěla jsem, za čtrnáct dní jsem nastoupila a ve firmě pracuji do dnes. Pravdou je, že to není práce mých snů a rozhodně si nedovedu představit, že bych tu setrvala do důchodu, ale momentálně je pro mě velmi důležitý fakt, že pracuji, že mám určitý režim a stálý příjem. Pracuji zatím na zkrácený úvazek, takže mi zbývá spousta času na mé tolik oblíbené procházky se psem. Současně jsem stále v kontaktu s pracovnicí sdružení Práh a pracujeme na tom, abych našla práci, která mě bude nejen živit, ale hlavně naplňovat a bavit.